Pranostika tvrdí, že co červenec neuvaří, srpen nedopeče. Mně dlouhá léta trvalo, než jsem se smířila s tím, že sebedelší vystavování svého těla červencovým slunečním paprsků mně opravdu nepřinese očekávané, a v době mého mládí tolik oblíbené, ebenové zbarvení. Dnes to již neřeším a zdůvodním si to tím, že nadmíra slunění není zdravá a že kůže si pamatuje....Přesto jsem se nechala v loňském roce přemluvit kamarádkou ke společnému srpnovému týdennímu pobytu ve slunné Itálii. Čím se blížil den odjezdu, narůstala moje opalovací panika. Ale zbytečně. Neměla jsem vůbec čas řešit prkotiny, protože se v Itálii sešla parta úžasných lidiček, se kterou bylo možno si naplno užít každou minutu pobytu. Takže otázka mého staršího syna po návratu: "Mamčo, kdeže jsi to vůbec byla, když jsi stále bílá, jako patník po generálce"? mě vůbec nevyvedla z míry. Naopak, neopakovatelným zážitkem a inspirací pro mě bylo setkání s kouzelnými bábinkami, které i ve svých 87 a 91 letech daly "vale" milované Praze a přijely, dle jejich slov, alespoň ještě jednou se nechat slastně omývat teplým mořem a vychutnat si barevné východy a západy slunce.
Po návratu domů jsem si uvědomila, že nemusíme jezdit dálky, abychom nakonec našli přímo pod nosem to,co hledáme. I naše malá zemička je krásná s řadou neopakovatelných míst a měst, ve kterých se dá vidět mnoho zajímavostí, zúčastnit se řady akcí i potkat milé a přátelské lidi. Již Seneca pravil: "Život je dost dlouhý, když víš, jak a s kým ho prožít". Já bych dodala: " Existuje tisíce způsobů, jak zabít čas, ale žádný, jak ho vzkřísit.".
Jiřina H.
