"Tanec má ze všech umění největší vliv na duši." Tato slova nepronesl žádný slavný tanečník, choreograf ani taneční pedagog, ale jeden z nejvýznamnějších řeckých filozofů Platón. Autor uznávaných pojednání o idejích, ctnosti, dobru nebo státnické dokonalosti byl přesvědčený, že člověk, který neumí tančit, je nevzdělaný a nekultivovaný. V antickém Řecku byl tanec součástí základní vzdělanosti, v některých oblastech byly náklady na taneční edukaci mládeže dokonce hrazeny z veřejných zdrojů. Zatímco zacházení s veřejnými finančními prostředky se v poslední době ukázalo jako slabina našich jižních sousedů, jejich postoj k tanečnímu umění nelze než obdivovat. Některé z tanců, které vídáme zobrazené na prastarých vázách, talířích či freskách, přežily do dnešních dnů, případně se staly inspirací pro tance novodobější. Tak třeba tanec Tsakonikos mnozí spojují s Jeřábím tancem z ostrova Délos, který podle Plutarcha připomíná vítězný průchod mýtického hrdiny Thésea labyrintem. To, že se Řekové i v dnešní době velmi rádi setkávají v kole, není žádné klišé, ale skutečnost, kterou si potvrdil každý, kdo někdy navštívil Řecko.
Samozřejmě tanec není objevem antiky, provází lidstvo od nepaměti. O tom, jaká mohla být role tance v životě našich předků, se dozvídáme z etnografických a kulturně - antropologických studií věnovaných tzv. přírodním národům, u kterých se díky geografické odloučenosti od zbytku světa uchoval tradiční způsob života do relativně nedávné doby. Pro mnohé z nás může být překvapením, že tyto národy nerozlišují tanec sám o sobě -- jejich jazyky mají jeden výraz pro hudbu i nástroje, tanec i hry, slavnosti a obřady. Hudba a tanec jsou součástí každodenního života, mnohé obřadní tance fungují nejen jako prostředek regulace vztahů v malé a víceméně uzavřené komunitě, ale přímo jako obraz sociální struktury kmene. To nejdůležitější ale podle etnologů je prožitek hry, zábava a radost, kterou zúčastnění členové kmene při tanci zažívají.
Radost, zábava, příjemný způsob trávení volného času, sebevyjádření nebo možnost setkávání se s druhými -- to jsou kvality, které tanec nabízí a umožňuje. Na druhou stranu můžeme snadno propadnout dojmu, že právě my jsme ze skupiny těch, komu přináší tanec potěšení, vyloučeni. Pro párové tance potřebujeme partnera a pečlivý nácvik krokových variací, pro balet je nutné mít talent a fyzickou predispozici, pro moderní tanec dobrou fyzickou kondici a v některých případech i odvahu k téměř akrobatickým kouskům. Současná společnost přeje individuálnímu rozvoji jedince, zároveň je ale silně zaměřena na specializaci,
výkon a úspěch. Pokud od dětství slýcháme, že jsme ?dřevo" a nemáme pražádný smysl pro rytmus, nebo že kvůli zdravotnímu omezení ?to přece nejde", pak se tanci můžeme úspěšně do konce života vyhýbat.
Jednou z možností, jak zase začít tanči , je zapojit se do tanečního kruhu. Kruhové tance patří k nejstaršímu kulturnímu dědictví, k živé tradici dochované u řady evropských i mimoevropských národů. Již jsme se dotkli taneční tradice udržované v Řecku, se skupinami tančícími v kruhu, otevřeném kruhu nebo spirále se setkáváme dále v zemích Balkánského poloostrova (bosenské, srbské a chorvatské kolo, choro v Bulharsku), v Rusku a na Ukrajině (chorovod), v Polsku (mazurka), Lotyšsku, Francii (ronde), nebo třeba v židovské tradici (hora). Kruh je prastarý symbol celistvosti, jednoty a bezpečí. Na dobových ilustracích vidíme, že taneční kruh často míval svůj střed -- tančilo se kolem stromu, ohně, oltáře. Pohnutky, které k tomu naše předky vedly, byly pravděpodobně rituální či magické, my dnes do středu tanečního kruhu aranžujeme květiny, svíčky a oblíbené předměty z řady jiných důvodů -- když máme střed, lépe se nám udrží kruhová formace, pohled na květiny nás osvěží a potěší, do středu si můžeme položit svůj talisman, který nám i doma připomene příjemné zážitky z tance a sdílení ve skupině.
